Komunitní média v Česku chybí, sociální sítě je nenahrazují

Nico Carpentier, zdroj: archiv Nica Carpentiera

Demokracie v současnosti čelí tlaku autoritářských tendencí. Spolu s tím jsou zpochybňována i média. „Média mohou sehrávat úžasnou demokratickou roli, zároveň však mohou být mobilizována i proti demokracii. Dnes vidíme, jak se některá média přímo zapojují do autoritářských projektů. A to představuje jednu z největších hrozeb nejen v Evropě, ale i v celém západním světě,“ říká profesor Univerzity Karlovy Nico Carpentier, který se ve své práci zabývá propojením demokracie a médií.

V boji proti koncentraci médií je podle Carpentiera nezbytná rozmanitost. „Soukromý mediální sektor je zde ohromně dominantní, ale pro udržení rovnováhy jsou zásadní ještě další dva hráči. Na jedné straně jsou to veřejnoprávní média, která jsou všude po Evropě pod tlakem, na straně druhé stojí komunitní média, která v České republice prakticky neexistují,“ vysvětluje.

Novinářské projekty jednotlivých novinářů, které v poslední době nejen na českém trhu vznikají, jsou velmi zranitelné. „Projekty jednoho novináře jsou zranitelné, protože vše kladou na jeho bedra. Obdivuji ty, kteří to zvládají, ale pro dlouhodobou podporu diverzity by podle mě byly lepší spíše kolektivy novinářů, podporované organizačními strukturami, které jim slouží –nikoliv naopak,“ myslí si Nico Carpentier. Více o médiích a demokracii se můžete dočíst v našem rozhovoru.

Ve své práci se zabýváte propojením demokracie a médií. Co vidíte v dnešní době v našem regionu za nejrizikovější z pohledu proměny mediální krajiny pro demokracii?  

Existuje několik hrozeb, které souvisí se samotnou demokracií. Máme sklon dívat se na ni jako na něco, co je dáno, bylo tu odjakživa a navždy tu bude, ale to není pravda. Ve skutečnosti vznikla demokracie poměrně nedávno, díváme-li se na ni v kontextu historie, a mohli bychom o ni přijít. Rovněž se neustále mění. Důvodem je, že o povahu demokracie probíhá neustálý boj, je zde mnoho různých způsobů, jak být demokratický, ale některé změny ve skutečnosti samotnou demokracii ohrožují.

Pokud s něčím nesouhlasíte, i v tom, jak demokracie funguje, můžete nesouhlasit demokratickým způsobem. Nemusíme automaticky souhlasit, ale stále můžeme žít s jakýmkoliv výsledkem takových politických jednání. Někdy však pozorujeme skutečné hrozby pro demokracii, a ta klíčová je dnes spojena s autoritářštějšími tendencemi, které se opět snaží centralizovat moc.

A co se týče médií, ta jsou v demokracii hluboce zapojena, hrají v ní různé role a stejně jako sama demokracie čelí zpochybňování. V demokracii je klíčová participace a média umožňují, aby byly hlasy lidí slyšet, aby se mohli zapojit do politické debaty, i když je pravda, že takové výměny názory mohou být někdy i velmi agresivní. Média mohou sehrávat úžasnou demokratickou roli, zároveň však mohou být mobilizována i proti demokracii. Dnes vidíme, jak se některá média přímo zapojují do autoritářských projektů. A to představuje jednu z největších hrozeb nejen v Evropě, ale i v celém západním světě.  

Jak hodnotíte situaci v jiných zemích Evropy? Kde vidíte potenciální nebezpečí? 

To se mění. V posledních letech šla z kopce situace v Polsku, ale po nedávných volbách se to trochu zlepšilo. Polsko, Slovensko a Maďarsko jsou v současnosti samozřejmě na předních příčkách zemí, kde jsou autoritářské tendence silnější, ale to neznamená, že jinde je to v pořádku. Jako Belgičan, který docela dobře zná západní Evropu, mohu říct, že i v těchto zemích existují silná radikální pravicová hnutí. Například na severu Belgie, prorazila radikální pravicová strana již v roce 1991 a stále je hlavní politickou silou v zemi. V současnosti můžeme sledovat tlak z USA, který podněcuje globální síť radikálních pravicových hnutí po celé Evropě.

Otázka vlastnictví médií je součástí politického boje o demokracii. V celé Evropě probíhají tendence koncentrace médií, ale naštěstí máme i regulaci, jež brání skutečným problémům. I tak ale musíme zůstat ve střehu.

Nico Carpentier

V České republice se před lety hodně řešilo vlastnictví dvou největších deníků Andrejem Babišem, který byl v té době premiérem. Babiš již deníky nevlastní, Lidové noviny již nevychází. Pozorujete v současnosti nějaké podobně problematické vlastníky, které by potenciálně mohli ohrožovat demokratické principy? 

Otázka vlastnictví médií je součástí politického boje o demokracii. V celé Evropě probíhají tendence koncentrace médií, ale naštěstí máme i regulaci, jež brání skutečným problémům. I tak ale musíme zůstat ve střehu.

V tomto ohledu bychom také nikdy neměli podceňovat demokracii. Je sice křehká, ale zároveň má své mechanismy, jak se chránit. Jednou z lekcí, kterou jsem se za posledních deset let naučil, je, že právní systém je k ochraně demokracie neuvěřitelně nápomocný. Pomáhá ji ochraňovat před jednotlivci nebo firmami, kteří se na trhu snaží dosáhnout příliš silné pozice. Právní stát je zásadním nástrojem, který byl dokonce povýšen na úroveň evropských hodnot. Naším velkým problémem je však tzv. paradox tolerance, kdy se ptáme, jak daleko můžeme v boji proti nedemokratickým tendencím zajít. Tolerance totiž může vést k posílení sil netolerance, které pak mohou zničit systém tolerance. Je to paradox a my musíme neustále hledat způsobem, jak s tím naložit.

A také jsou zapotřebí aktivní občané, kteří mají sílu a odvahu jít protestovat a vyjádřit tak svou spokojenost či nespokojenost. Vzpomeňme na obrovské demonstrace proti Babišovi. Ale i tak je možné, že problém s koncentrací médií leží jinde…

A kde?

Problém koncentrace médií spočívá v nedostatku rozmanitosti. Co to znamená? Soukromý mediální sektor je zde ohromně dominantní, ale pro udržení rovnováhy jsou zásadní ještě další dva hráči. Na jedné straně jsou to veřejnoprávní média, která jsou všude po Evropě pod tlakem, na straně druhé stojí komunitní média, která v České republice prakticky neexistují. Ale pro demokraticky zdravou konfiguraci jsou potřeba všechny tři.

Proč podle Vás u nás komunitní médií prakticky neexistují?

Prvním důvodem jsou historické okolnosti. Jednou z nejstarších komunitních (studentských) rozhlasových stanic v Evropě je Radio Študent v Lublani. Koncem 60. let v bývalé Jugoslávii přemístil Tito určitou kontrolu médií, studentského života a kulturních center mimo režim, což umožnilo zrod i existenci komunitních médií. V bývalém Československu byly politické poměry v té době odlišné a vlastně velmi tragické.

Druhý důvod souvisí se silou občanské společnosti. A v Česku vidíme, že v příliš silné pozici není. Třetím důvodem jsou online média. O nich lidé někdy tvrdí, že pokud chcete participativní média, můžete si přece založit profil na Facebooku, ale to zjevně není pravda. Pro komunitní média je nutná participativní organizační struktura a Facebook je všechno, jen ne participativní. Za uplynulé roky zde vznikla řada digitálních médií, ale bohužel to vzalo dost pozornosti a energie, které mohly být vloženy právě do zakládání participativních organizačních struktur.

U projektů jednotlivých novinářů je tu jedna zásadní slabina – pokud jste sami, mimo organizaci, jsme sami i na financování, právní ochranu a kolaborativní kulturu.

Nico Carpentier

Nejen v českých médiích vidíme, že novináři se oddělují od redakcí velkých mediálních domů a zakládají vlastní novinářské projekty, nejčastěji v podobě videocastů, podcastů nebo newsletterů. Myslíte si, že může jít o dlouhodobější trend? A jaký má dopad na podobu žurnalistiky a roli, kterou ve společnosti plní? 

Osobně jsem velmi pro mediální multiplicitu a rozmanitost. A chápu, že novináři se v mainstreamovém mediálním systému cítí příliš omezováni, což není v mnoha případech příliš užitečné. Proto hledají východiska. Ale je tu jedna zásadní slabina – pokud jste sami, mimo organizaci, jsme sami i na financování, právní ochranu a kolaborativní kulturu. Projekty jednoho novináře jsou zranitelné, protože vše kladou na jeho bedra. Obdivuji ty, kteří to zvládají, ale pro dlouhodobou podporu diverzity by podle mě byly lepší spíše kolektivy novinářů, podporované organizačními strukturami, které jim slouží (nikoliv naopak). Tento způsob by byl dlouhodobě udržitelnější.

A co si myslíte o médiích, která jsou podporována soukromými firmami?

Je to stejné jako v umění, kde existuje již věky idea mecenášství. Vztah mezi mecenášem a umělcem, potažmo novinářem, je však velmi ošemetný. Není vždy zdravý, i zde se objevuje otázka udržitelnosti a novináři se velmi záhy cítí využívaní. Implicitní dohoda s mecenášem – pod podmínkou, že se nebudete dotýkat zájmů naší společnosti, si můžete v jiných oblastech dělat, co chcete – vždy vytváří napětí a dřív nebo později se vymstí.  

Mluvíme-li o nebezpečí sociálních médiích, neměli bychom nikdy podceňovat publikum. Je to zřejmé, ale někdy se zdá, že zapomínáme, že lidé mají také mozek a jsou naprosto schopni interpretovat to, co čtou nebo vidí.

Nico Carpentier

Roli médií velmi proměnily sociální sítě, kde lidé vyjadřují své názory, fungují zde trollové i dezinformátoři. Politici se navíc ve svých krocích často řídí převládající náladou a názory na internetu. Co to přináší?  

Mluvíme-li o nebezpečí sociálních médiích, neměli bychom nikdy podceňovat publikum. Je to zřejmé, ale někdy se zdá, že zapomínáme, že lidé mají také mozek a jsou naprosto schopni interpretovat to, co čtou nebo vidí. V komunikačních studiích existuje nekonečná historie viktimizace publika, které se doslova vykresluje jako oběť různých médií, počínaje ranými filmy. S tím nesouhlasím. Publikum se umí bránit, není pouze krmeno nápady druhých. Musíme se vyhnout diskusi v třetí osobě, v níž mnozí akademici a aktivisté mluví vždy o tom, že ti druzí jsou manipulováni, zatímco oni sami nikdy, protože „my“ jsme ti chytří. Důležitý poznatek je, že lidé nejsou idioti a mají své dovednosti.

To neznamená, že by neexistovaly problémy. Od počátku byl internet považován za svobodný prostor, kde mohou lidé publikovat a sdílet své nápady. A to je z demokratického hlediska stále velmi cenné, i když se tento prostor již zkomodifikoval a dominantním se v něm stal komerční rozměr. I sociální média jsou mobilizována, či dokonce vyzbrojována pro politické strategie, což je další důvod k obavám. Můžeme na nich pozorovat mnoho dezinformací a propagandy. Z původně volného prostoru se stala aréna, kde mají lidé stále právo hájit své myšlenky, ale kde se již používají i metody, které nejsou etické.

A co role sociálních médií z pohledu reklamních výnosů, kdy technologičtí giganti jako Meta nebo Alphabet berou klasickým médiím většinou peněz z reklamy…?

To je otázka udržitelnosti. Zjevně tu existuje problém, ale rovněž si nejsem jistý, jak dlouho budou tito velcí technologičtí hráči přijatelní pro všechny země světa, jak dlouho budou schopni to uřídit i v souvislosti s evropskými zákony a regulatorními opatřeními.

Co si myslíte o postavení Elona Muska, majitele sociální sítě X, který se po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem začal svými výroky vměšovat do politiky nejen evropských států?  

„Vměšování“ je termín, který použilo mnoho evropských politiků, ale je to opravdu velmi silný výraz. Musk je evidentně napojen na radikální pravicové hnutí v USA a o totéž se snaží i v Evropě, ale zatím jen vyjadřoval své názory. Sice nesouhlasím s tím, co říká, a znepokojuje mě jeho nedostatek znalostí a inteligence, ale odkdy nemohou mít Američani názor na evropskou politiku?

Je důležité říct, že i když s některými postoji nesouhlasíme, stále mohou být demokratické. Problém začíná, kdy se komunikace změní ve zlo, které vážně poškozuje samotnou demokracii. Poté a teprve poté je čas zasáhnout a ochránit demokracii. Do té doby je Musk jen byznysmen, který říká nesmysly.