Česko má začlenit zákon o svobodě médií EMFA. Co přinese?

Diskuse k zákonu EMFA na letošním Novinářském fóru, zdroj: Novinářské fórum

Evropský zákon o svobodě médií (EMFA), který vstoupí v účinnost už letos v srpnu, mé vést k posílení nezávislosti médií napříč Evropskou unií. O tom, co nová legislativa skutečně přináší, i jaké výzvy s sebou může nést v českém kontextu, se debatovalo na panelu s názvem „Co je EMFA a proč ji musíte znát”, který proběhl v rámci letošního Novinářského fóra.

Diskuzi vedl Josef Šlerka z Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky (NFNZ) a mezi panelisty usedli odborníci z různých profesních prostředí: Marína Urbániková, akademička z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a členka správní rady NFNZ, právnička Iveta Kvardová z organizace Lobbio a datový novinář Jan Cibulka z Českého rozhlasu.

Co EMFA přináší: základní rámec a otázky

Evropský zákon o svobodě médií (EMFA) má potenciál výrazně ovlivnit fungování mediálního prostředí napříč Evropskou unií. Ačkoliv samotné nařízení není rozsáhlé, skrývá se v něm překvapivě velký počet otázek, které jsou pro jeho praktické uplatnění zásadní.

Panelisté se na úvod pokusili shrnout, co EMFA vlastně je a co znamená pro jejich profesní pole. První slovo si vzala právnička Iveta Kvardová, která nabídla právní a politický rámec dokumentu. „Vidíme EMFA jako příležitost udělat si takovou revizi mediální legislativy,” uvedla. Zdůraznila, že nařízení přichází v reakci na vývoj v některých zemích EU, kde došlo k ohrožení mediální svobody, zejména v Maďarsku a Polsku. Zároveň však připustila, že implementace EMFA bude komplikovaná, mimo jiné proto, že „je poměrně vágní”, což je podle ní důsledkem jak politického kompromisu, tak absence podobné legislativy v minulosti.

Marína Urbániková navázala připomínkou, že EMFA je nařízení, nikoli směrnice, a tudíž se jeho většina začne uplatňovat automaticky. „První testování přijde poměrně rychle a nemusíme čekat na adaptační předpisy,” upozornila. Zvláštní pozornost věnovala Marína Urbániková článku 5, který se týká nezávislosti médií veřejné služby. Upozornila, že klíčová nebude jen formální shoda s nařízením, ale i reálné fungování v praxi. Na příkladu Slovenska ilustrovala, že ani úprava problematického ustanovení zákona nezajistila skutečnou nezávislost. EMFA podle ní sice nabízí důležitý nástroj, ale sama o sobě nezaručí ochranu médií, pokud nebude vůle ze strany politické reprezentace.

Jan Cibulka se pak soustředil na článek 4, tedy část, která se věnuje ochraně novinářů před kybernetickými útoky a zneužitím sledovacích technologií. „To, co nám EMFA určitě přináší, je nějakým způsobem objektivní ochrana novinářského zdroje,” řekl. Zmínil například, že česká legislativa sice zná právo novináře odmítnout vydat informace o zdroji, nicméně stát zatím nemá žádné povinnosti tyto zdroje skutečně chránit před sledováním nebo odposlechy.

Nezávislost médií veřejné služby

Jedním z nejcitlivějších bodů Evropského zákona o svobodě médií je otázka nezávislosti médií veřejné služby. Ta se dotýká nejen způsobu jejich financování či jmenování jejich rad, ale také každodenního fungování, od redakční autonomie až po ochranu proti politickému či ekonomickému tlaku. V panelové diskusi zaznělo, že právě tato oblast bude v mnoha zemích, včetně Česka, první velkou zkouškou.

Marína Urbániková, která se dlouhodobě věnuje výzkumu médií veřejné služby, připomněla, že ačkoliv některé státy západní Evropy přistupovaly k vyjednávání EMFA s pocitem, že jejich vlastní systémy jsou dostatečně silné, zkušenosti ze střední a východní Evropy jsou jiné. „Myslím si, že většina z nás je vlastně ráda, že máme ještě jednu úroveň, na kterou se budeme moct odvolat, když naše národní státy v tomto selžou,” řekla s odkazem na situaci v Maďarsku, Polsku či Slovensku.

Urbániková doplnila, že EMFA sice výslovně nevyžaduje existenci samoregulačních orgánů, ale předpokládá, že média mají interně nastavena pravidla a postupy, které zaručují redakční autonomii. „Když chce někdo čerpat výhody, které vyplývají z EMFA, musí garantovat redakční autonomii směrem ke svým zaměstnancům, spolupracovníkům, zkrátka dovnitř média.”

Ochrana novinářů a kybernetické hrozby

Novinářská práce dnes nečelí jen tlaku ze strany politiků nebo ekonomických zájmů, ale stále častěji také cílenému sledování, kyberútokům a zneužívání sledovacích technologií. Právě na tuto oblast se zaměřuje článek 4 nařízení EMFA.

Cibulka vysvětlil, že zatímco novinář v Česku sice může podle zákona odepřít vydání informací o zdroji, stát zatím nemá žádnou skutečnou povinnost takový zdroj chránit. A právě to se má změnit. EMFA reaguje mimo jiné na případy, kdy byly v některých zemích EU sledováni novináři pomocí špionážního softwaru typu Pegasus. Podle Cibulky však nejde jen o excesy v autoritářských státech. I některé demokratické země, jako například Francie, mají za sebou případy zneužití sledovacích nástrojů vůči novinářům či aktivistům.

„Takové nástroje jsou velmi nebezpečné, protože umožňují nějakým způsobem velmi závažně narušit integritu novinářské práce, zejména pokud jde o ochranu zdrojů, což je vlastně důvod, proč se na to EMFA snaží reagovat,” řekl Cibulka. Zmínil také, že EMFA sice v této oblasti představuje krok vpřed, ale zároveň došlo během vyjednávání k oslabení původně ambiciózních návrhů - nasazení sledovacích prostředků není zakázáno úplně, ale jen „v určitých situacích”. Ochrana novinářů se v EMFA navíc omezuje na oblast trestního řízení, zatímco například zpravodajské služby se z její působnosti zcela vymykají.

Koncentrace vlastnictví a „státní reklama”

Dalším klíčovým tématem byla otázka koncentrace mediálního vlastnictví a s tím úzce spojené téma „státní reklamy”. Obě oblasti jsou podle panelistů v českém prostředí málo regulované, a přitom nesou zásadní rizika pro pluralitu a nezávislost médií. Evropský zákon o svobodě médií přitom právě na tyto body klade důraz a ukazuje, jak slabé mantinely zatím v Česku existují.

„To je něco, co my v Česku zatím nemáme řešené vůbec,” upozornila Iveta Kvardová v souvislosti se státní reklamou. Vysvětlila, že se jedná o prostředky, které stát nebo jeho orgány vkládají do médií například prostřednictvím inzerce. Pokud tento systém není dostatečně transparentní, může se stát nástrojem pro odměňování „pohodlných” médií a znevýhodňování těch kritických. „Máme pocit, že s tím nemáme problém, ale vlastně to nevíme, protože k tomu nemáme pořádná data,” doplnila.

Druhou oblastí, kterou EMFA požaduje řešit, jsou fúze a akvizice na mediálním trhu. I zde Česko podle Kvardové zaostává: „My proto momentálně nemáme žádná speciální pravidla. EMFA po nás chce, abychom přestali posuzovat média úplně stejně, jako běžné společnosti, kde je obrat vypovídající. U média nám ten obrat příliš neřekne.”

Z jejího pohledu je navíc problém nejen v absenci regulace, ale i v nejasnosti, kdo by měl fúze posuzovat a na základě jakých kritérií. „Ani to nám EMFA neříká úplně přesně. Jen nastavuje obecné principy,” dodává.

Marína Urbániková navázala připomínkou, že debata o koncentraci vlastnictví médií se u nás prakticky nevede. „Za A nemáme data. Za B se neshodneme na tom, jakou metriku použít. A za C víme, jaká je situace v ekonomickém smyslu,” shrnula. Přesto podle ní platí, že i v těchto podmínkách je potřeba nastavit jasné indikátory a pravidla, která by umožnila fúze posuzovat nejen ekonomicky, ale také z hlediska dopadu na pluralitu a redakční nezávislost.

Kdo je novinář? A kdo to určí? EMFA a role samoregulace

Když EMFA mluví o ochraně médií, vynechává přitom to zásadní, tedy kdo všechno do této kategorie vlastně spadá? Nařízení samotné totiž pojem „novinář” výslovně nedefinuje. Místo toho pracuje s pojmy „mediální služba” a „poskytovatel mediální služby” a zcela vědomě tak nechává prostor pro interpretaci. Jak upozornila Marína Urbániková, pojem novinář se neobjevuje ani v samotných článcích nařízení, pouze v preambuli. Zásadní otázka však zní: kdo tedy bude rozhodovat o tom, kdo je novinář a kdo ne? A právě tady vstupuje do hry pojem samoregulace.

Pojem „novinář” hraje také důležitou roli právě u zmiňovaného nároku na ochranu novináře. Cibulka varoval, že pokud si termín novinářská obec nedokáže definovat sama, stát to velmi pravděpodobně udělá místo ní. Podle něj EMFA sice samoregulaci nikomu nenařizuje, ale ve skutečnosti bez ní nebude možné čerpat některé z výhod, které zákon nabízí - například privilegované zacházení na digitálních platformách.

Cibulka poukázal na to, že platformy jako Facebook nebo TikTok nebudou samy vyhodnocovat, kdo je médium a kdo ne. Budou se spoléhat na seznamy, které vzejdou z jednotlivých států. A pokud zde nebude existovat žádné profesní těleso, které by dokázalo zaručit redakční standardy a profesní příslušnost, budou o tom rozhodovat státní úřady.

Podle Urbánikové v Česku chybí silné samoregulační těleso i veřejná debata, která by jeho vznik podpořila. EMFA sice samoregulaci nepřikazuje, ale opakovaně ji doporučuje a nabízí prostor jak pro interní redakční nástroje (etické kodexy, redakční rady), tak i pro vytvoření širší profesní struktury na úrovni celého odvětví. Taková instituce, podobně jako mediální komory v zahraničí, by mohla nejen nastavovat standardy, ale také přijímat stížnosti veřejnosti a zavádět měkké sankce, například formou povinného zveřejnění porušení pravidel.

Zpoždění implementace

Evropský zákon o svobodě médií vstoupí v účinnost již letos v srpnu, ale Česko na jeho implementaci zjevně připraveno není. Na Novinářském fóru zaznělo, že zpoždění není jen výsledkem legislativní pomalosti, ale důsledkem systémového podcenění celé agendy, jak na straně státu, tak veřejné debaty.

Kvardová poukázala na fakt, že klíčové otázky zůstávají nevyřešené jen tři měsíce před účinností zákona. „Už to není za pět minut dvanáct, myslím, že je tak půl jedné na hodinách implementace.” Urbániková popsala situaci z pohledu zákonodárného procesu. Podle ní bylo Ministerstvo kultury natolik zahlcené přípravou tzv. malé a velké mediální novely, že se na EMFA prostě nedostalo.

Kvardová zároveň upozornila, že zdržení není pouze českou vinou. I samotná Evropská komise doposud nevydala potřebné výkladové dokumenty a chybí i metodiky od Evropského sboru pro mediální služby, který vznikl teprve nedávno. K problémům však přispívá i stav a efektivita české Poslanecké sněmovny, které také přispívají ke značné skepsi.

Na komplikovanost celé agendy upozornil také Jan Cibulka. EMFA se totiž dotýká nejen médií, ale i oblasti trestního práva, práce zpravodajských služeb nebo fungování soudů. „EMFA je široce rozkročená, najednou už to není jenom Ministerstvo kultury, ale i Ministerstvo vnitra a Ministerstvo spravedlnosti,” řekl. Ministerstvo kultury přitom v této hierarchii nemá dostatečnou váhu, aby prosadilo potřebnou koordinaci napříč vládními strukturami.

Diskuse ukázala, že současný návrh českého implementačního zákona k EMFA neobsahuje žádné sankce, což panelisté označili za zásadní nedostatek. Bez účinných postihů hrozí, že pravidla zůstanou bezzubá. Sankční rámec by měl být nejen součástí zákona, ale i dostatečně odrazující. Zároveň zaznělo, že Česko může nastavit přísnější ochranu novinářů, než jakou vyžaduje samotné evropské nařízení – pokud k tomu bude vůle.

Z debaty vyplynulo, že bez jasného politického zadání a odborně vedené koordinace hrozí, že Česko nejen nezvládne EMFA smysluplně zavést, ale promarní i šanci nastavit pravidla, jež by skutečně chránila novinářskou práci a zajišťovala pluralitu médií.

Autorka textu: Eliška Schejbalová, komunikační tým NFNZ